News z Expo 2015, z expedic i manufaktury
„Vy ste se zbláznila, Blanko… Ale, můžu ještě jednou, můžu na půl hoďky?“
Neděle, 15 Květen 2016 15:33

Takhle nějak to v sobotu vypadalo v šumavských lesích… pár testovacích řidičů nebylo dokonce možné zastavit, rozhodli se, že sexy Seveřanku proženou přes Čeňkovu pilu až na Horskou Kvildu, Filipovu Huť a Modravu. Jedna paní nechtěla z auta už ani vystoupit, a sympatický pán ve čtvrté jízdě prohlásil, že nechce ani z Volva, ani ze Šumavy. Kdo to tu zná, ten ví, že není lepší tratě na testování nejlepšího esúvéčka roku.

Několika desítkám zájemců se vyplatilo namísto do městských showroomů dorazit na horní Šumavu, do středu Národní parku, a zažít naprosto neopakovatelné. Zažít Volvo XC90 D5 Insciption. Jedna bláznivá holka jim půjčí novotou vonící mezikontinentální střelu za dva a půl, nově osazenou modifikací Polestar (přes 230 koní, 8 rychlostí v automatické převodovce, na špičkových pneumatikách Continental ContiSportContact 5 o rozměru 275/45/20, se vzduchovým podvozkem a s vícero kamerami, než má Městská policie ve Lhotě, a se zapomenutou bednou marmelád v kufru), když poté z terasy u kapůča a při kojení spokojeně pozoruje cvrkot. Proč? Protože… to za to stojí! Protože nejlepší věci se mají sdílet! Protože je třeba dávat odpovědi, probouzet sebevědomí a vyvracet hoax, že ten čtyřhrnek nejede.

Nejede? Někdy ke konci dne se z ničeho nic objevil pán. Docela tichý, usměvavý a… první, kdo si chtěl sednout za volant hned. Jako spolujezdce dostal pana P. a vyrazili. Bude mi stačit pár minutek, děkuju, jen se utvrdím, povídá. Kopcem dolů na Čeňkárnu přerovnal pan jezdec vše dobře srovnané v kufru, cestou nahoru, je to pár kilometrů serpentýn, už bylo jasné, že to není… obyčejný zájemce, amatér. Pan P. se snažil udržet v závěsu mezi madly nad dveřmi. Ale nevedlo se. Jezdec jel velmi bezpečně, přesto neuvěřitelně… proaktivně, když nesedí slovo „rychle“. Věděl, uměl. Některé otevřené zatáčky, kde bylo dobře vidět, dokázal atakovat na hranici adhese dvou a půl tunové Seveřanky. Několikrát si ručně podřadil, využíval celé spektrum způsobů dobrzďování do zavřených mokrých serpentýn a… jako kdyby k němu auto přirostlo! Když zaparkoval zpět před Blanky kavárnou, nechal motor v běhu. Bylo to zapotřebí. I po pár minutách po vypnutí se Seveřanka divoce ochlazovala… Helejďte, kdo vůbec jste, ptá se pan P. onoho „podezřelého“ muže. Omlouvám se, nepředstavil jsem se, Jan B. pracuji jako vývojář u Porsche, speciálně pro Cayenne. Vracím se z testování Porsche na dvanácti mílovém okruhu v italském Nardó, jen na pár dnů v Čechách, a pak mažu dál. Na testy do Španělska. Ráno jsem slyšel, co to tu dnes provádíte, tak jsem tady! Aha, čučí pan P. jako z jara, a už se zmůže jen na „doplňující“ dotaz, co musí každého odzbrojit :-) Ehm, copak si o tom autu myslíte? Jak se vám jelo s devadesátkou? No, povídá onen jezdec, to je prostý, koupil bych jí z fleku.

Akce to byla parádní, zájemce zajímaly technické detaily (třeba průměrná spotřeba 7.4 litru na 100 - 90% cest s rakví na střeše a na zimních kolech, s klimatizací zapnutou a často používaným přídavným topením) i různé vychytávky zpříjemňující cestování. Také famózní volví bezpečnost se probírala a moře zkušeností, které Blanky tým při posledních 20 000 kilometrech za 3 měsíce se Seveřenkou nasbíral. To vše s plně naloženým autem po střechu a dvěma dětmi na palubě, z nichž mladší dcera se cestou i narodila. Však devět zemí, několik ostrovů, dálniční rekordní létání, malé okresky, hromady sněhu i ledu, nejvyšší stoupání Evropy a vyschlá koryta řek, skalnaté útesy, bahenní koupele i brody, pomalé pojížďky velkoměsty… je drobná zkušenost k dobru :-) To vše utváří pestré penzum informací, zkušeností a zážitků, které jsme v sobotu se zájemci o „Žít jinak, žít Volvo“ sdíleli. Možnost se za volant posadit osobně, a trochu Seveřanku prohnat, byla už jen třešničkou na dortu.

Blanka k tomu dodává: „Tahle sexy Seveřanka, co má na kontě více světových ocenění než já, mě krutě motivuje a myslím, že by ji měl poznat každej! Teď už víte, proč to dělám? Protože Volvo je život! Chytne tě za srdce a poblázní, chytne tě za prdel a nepustí!

Na fotografii Veronika, první testovací jezdec dne.

Tři zájemci, kteří se šumavského testování účastnili, jsou rozhodnuti: Volvo domů!

 
Přijď se svézt se sexy Seveřankou :-)
Pátek, 13 Květen 2016 16:52

CELOU SOBOTU 14. května, OD 11h do 18h

MOŽNOST TESTOVACÍ JÍZDY ŠUMAVSKÝMI KOPCI

Proč to dělám?

Protože to za to stojí :-)
Protože nejlepší věci se mají sdílet :-)
Protože Volvo je život!



A protože můžete vidět a vyzkoušet stroj, kterým s E-liškou a Ronjou absolvujeme letošní Ostrovní expedici.

Více najdete na našem FB profilu.

 
Upřeným pohledem pozoroval...
Pátek, 06 Květen 2016 21:04

Hluboko pod námi je jezero Serre-Ponçon, jsme v Alpes-de-Haute-Provence, sluníčko pálí a já se vracím z posledního jižního ostrova naší Volvo & Blanka Rallye 2016. Teď už zbývá „jen“ Polynésie a desítka severských ostrovů…

Pomalu projíždíme nad břehy, roky a často se sem vracíme, ale dnes si vybírám jinou cestu, neznámou, výše nad vodou. V jeden moment pravotočivá zatáčka, za mnou dvě auta a v protisměru motorka. Zpomalím, auto podřadí, do zatáčky není vidět - běžné proplouvání serpentýnami, tisíckráte stále stejné.

Ne, tohle není možný, to není pravda! V podstatě mě nezajímá dopravní situace, šlapu na brzdu, pan P. se málem zlomí v pase, Ronja zapluje hlouběji do autosedačky a v kufru se cosi pohne. I ostatní účastníci (asi) brzdí. Jednou rukou otevírám dveře, druhou řadím na automatu P a beru partnerův mobil, je první po ruce. Sakra, ještě pás. Byla to snad vteřina a jsem venku. Přiznávám, řídím občas bosa a zrovna tak bosa právě vyskakuji ven, a dvěma kroky jsem na levé straně vozovky! Musím se krotit, až teď mi došlo, jakej je to kus, a je jen dva metry od mého nosu, na kterém může nechat zrak!

Tohle nevzdám, říkám si a už je jedna noha za svodidly. Fotím. Metr a půl. Kruci fix, to píchá. Kamínky, klacíky, a taky nějaké odpadky, ale na boty nebylo ani pomyšlení. Jsem na jeho straně hřiště. Slyším, jak dýchám, jak mi bije srdce, jak mi proudí krev žilami. Jak mi teče pot mezi lopatkami za kalhotky, šimrá mrcha a já se musím soustředit. Ještě krůček. Máme k sobě lehce přes metr, sednu si na bobek, jsme stejně vysocí. Nebojí se, ví, kdo je tady pánem. V noze mám první trny.

Pak po silnici projede pako na čtyřkolce, příšerný zvuk! Ten, co mi hledí do očí, se zlehka otočí, pomalu roztáhne křídla, nespěchá, stále se nebojí, jen ho to… přestalo bavit. A za ním sedí druhý! Prvně jsem ho neviděla! Moje jistota je fuč, trochu se i leknu, zavrávorám, dřepnu si, telefon mizí v křoví, ale nemohu se odtrhnout. Snad dva a půl metru rozpětí, nádherný bílý krk, klofák, že by mi vytrhnul páteř „jen tak“, a ty příběhy, ta pověst, co ho provází...

Seděla jsem na skále se supem bělohlavým a jeho kámošem, a nepodělala se strachy. Nestihla jsem to.

Před měsícem jsme na Krétě v horách filmovali a fotili orly, v letu na deset metrů, ale tohle je…

 
Ještě „Příběh napsaný do vody“ ani nevyšel, a už má… konstruktivní kritiku na triku
Pátek, 22 Duben 2016 05:30

„Víte, Blanko, napsat druhou knihu je vždycky horší, než první. Obavy jsou také dvojího druhu: jednak čtenář čeká stejnou, ale současně jinou knihu, chce podobný příběh, ale nové napětí a nové výzvy, což znamená, abychom se hlouběji podívali na to, co se textově a formálně povedlo, co méně. Udělejme z toho „bildungsroman“, text, v němž hlavní protagonista knihy zraje, léta učednická má za sebou, nastávají léta jinošská, určité věci bude/bylo třeba opustit, aby se žilo dál. Obvykle platí, že pokud autor po první knize zaznamená úspěch, většinou zpychne, ví, jak to chodí, myslí si, že projde všechno. Obvykle je to past a většinou to čtenáři poznají.“

Takhle začal dnešní, dlouho a netrpělivě očekávaný telefonát mého technického redaktora z nakladatelství. Začala jsem se potit. Navíc volal poměrně dlouho od doby, kdy jsem mu text doručila. Co v něm tak dlouho hledal? Nebo sbíral odvahu mě poslat k šípku?

„Mám vás rád, Blanko, jako autorku, jako člověka, a proto jsem si nastavil velmi, ale velmi náročná kritéria na hodnocení rukopisu vaší druhé knihy.“ Rozklepala se mi kolena.

Jeho hlas zněl… neutrálně, bez barvy, jako kdybych snad i viděla jeho ústa - bez sebemenšího náznaku úsměvu, bez soucitu. V hlavě se mi začal odehrávat děsivý příběh, poslední příběh autorky Blanky. On ještě cosi povídal a já už slyšela úplně jiná slova… o zrušení smlouvy, o zklamání, o tom, abych zapomněla, že by snad, co píšu, mohlo někoho vůbec zajímat. Chtělo se mi brečet. Byl to předlouhý telefonát čtvrtečního podvečera. Zavřela jsem se do kuchyně a všechny poslala ven. On stále mluvil. Já se propadala hlouběji do zoufalství… však jsem vám chtěla, opravdu chtěla, napsat příběh, který nebude, prostě nebude zapsaný do vody! „Haló, Blanko, posloucháte mě? Slyšíte, co říkám? Blankóóóó!“ Odkud ten hlas zní, pomyslím si.

Někdo mě volá, plác, zpět do reality, černě jsem se zasnila a upadla do pekla všech „spisovatelů“, ztratil se mi nakladatel… „Blanko, vy mě neposloucháte, nebo co, že neodpovídáte, Blankóóóó!“
Musela jsem se mu omluvit, rychle se vzpamatovat a poprosit, aby mi to raději ještě zopakoval, však ten signál u nás… Já to nějak ustojím!

„Blanko, trochu jsem vám před chvilkou pochleboval, a to se neopakuje, řekl jsem, že první část knihy je skv…, ale ani náhodou to nezopakuji, nesmíte zpychnout! To především! Ale jsem rád, že jako autorka jdete nahoru, zrajete do pořádný ženský. Poslouchejte, vaše psaní, Blanko, je velmi ambiciózní a působivé! Napište to tak celé a budu spokojen nejen já!“

Co mám ještě dodat?! Byla jsem zpocená durch!

Čekala jsem na toto zásadní první vyjádření mého redaktora od momentu, kdy jsem začala před několika měsíci knihu psát. Co mám ještě dodat?! Dnes v noci, až usnou děti, a v manufaktuře zhasne poslední světlo, vypnou se trouby a Baruška půjde též na kutě… bude mít pan P. smůlu. Zůstanu dole, přiložím do krbu, a možná si dám malé Prosecco, a budu psát. Vyloženě se těším :-) Snad to nezvorám…

 
«ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec»

Strana 1 z 81
Nae dobroty
TOPlist